Kouzelný koberec

Zrovna nám začali prázdniny a rodiče nás přivezli k naší moc hodné babičce. S babičkou jsme se přivítali a hned jsme si běželi vybalit. Stoupali jsme po schodech vedoucích do našeho pokoje. Bratříček jako první, já za ním a sestřička jako poslední. 
To z nás bude mít babička zase radost. Pomyslela jsem si a stoupala jsem dál. Bratříček už otvíral dveře do druhého patra a přitom vykřikoval: „Jsem tu první! Vyhrál jsem!“
Já ani sestra jsme si z toho nic nedělali. Už i my jsme položily kufry na zem a začaly jsme se hádat o postele. Nakonec jsem vyhrála postel pod šikmým stropem, na které byli tři plyšoví sloni, nad ní úžasná polička a na šikmém stropě přilepené tři plakáty s baletkami.
Bratříček vyhrál postel hned u dveří s velkým podlouhlým nočním stolkem a lampičkou! Tu jedinou jsem mu záviděla. Na sestřičku zbyla postel pod oknem u radiátoru, která byla ze všech nejpohodlnější, ale neměla žádnou poličku, ani noční stolek. 
Mezi postelemi sestřičky a bratra stojí velká skříň z dubového dřeva na oblečení, vedle ní je pod oknem psací stůl, mezi mou postelí a dveřmi je další psací stůl a na něm stojí zastaralí počítač a mezi mou postelí a sestřinou postelí jsou dveře na půdu. Na půdě jsme si ještě se sestřenkou a bratrancem udělali klubovnu. To když přijedou ještě oni, je tady u babičky narváno k prasknutí.
„Anetko! Sárko! Miloušku!“volá na nás babička ze zdola. „Pojďte se rozloučit s rodiči!“
Říkáte si asi, že máme zvláštní jména. Podle mně ho mám nejlepší. Jsem totiž Aneta. Sestra je Sára a bratr Bohumil. Jsem z nich nejstarší, mně je třináct, pak je sestra, té je deset a nakonec bratr, tomu je devět. Bratranec a sestřenice se jmenují Emil a Karin a jsou to dvojčata. Je jim oběma dvanáct.
„Už běžíme!“zavoláme všichni skoro zároveň.
Celá naše parta najednou seběhne po schodech a to je dupot, jako od stáda koní. 
„Tak jo, děti, nezlobte tady a buďte hodní. A nezapomeňte! Každý třetí den zavolejte! Přespříští sobotu pro vás přijedeme, ano?“rozdávala rady naše maminka a přitom nás všechny pusinkovala.
„Tak čau, machře!“poplácal Bohouše tatínek. Já jsem nesnášela tohle pojmenování-machr. Bohouš vůbec žádný machr není, když si vzpomenu, jak jsme měli jít na táboře stezku odvahy a on když se vrátil do chatky, měl mokré kalhoty. Jenže to tatínek nevěděl.
„Ahoj, Anetko. A postarej se o své mladší sourozence, ano?“řekl mi tatínek. Já jsem přikývla a objala ho.
„Tak pojď, Sári.“řekl směrem k Sáře. „Hlavně taky nezlob! A poslouchej babičku i Anetku, jo?“
Sára ho objala a vlepila mu velkou pusu na tvář.
„Tak ahoj!“rozloučili jsme se naposledy a rodiče už nastoupili do auta a vycouvali z výjezdu.
My tři i s babičkou jsme jim mávali, dokud nezmizeli za domem.
„Tak děti, běžte si vybalit a za půl hodiny bude oběd.“usmála se na nás babička a všechny nás pohladila po stejně blonďatých vlasech.
Hned jak jsme si naskládali věci do skříně a na psací stůl, otevřeli jsme dveře na půdu. Půda vypadala pořád stejně zatuchle, špinavě a neuspořádaně. Šli jsme naší tajnou cestou kolem starých skříní, stolů a staré kuchyňské linky do naší klubovny. U trámu se Bohouš, který šel jako vždy první, zastavil. Sára do něj málem narazila a já jsem narazila do Sári.
„Au, co děláš?!“zamračila se Sára.
„Nic.“řekla jsem.
„Podívejte!“zašeptal Bohouš.
„Co je, Miloši?“zeptala se Sára.
„No koukejte, úplně nový koberec!“ukázal Bohouš za trám.
A doopravdy. Za trámem stál v roli smotaný barevný koberec a ještě ani nebyl pokrytý prachem.
„Co tady dělá?“zeptala jsem se.
„Vím já?“odsekl Bohouš a odvážně šel k tomu koberci.
„Já bych ho radši nechala.“zamračila se Sára.
„Proč? Vždyť je pěknej.“zeptal se Bohouš a kousek koberce rozbalil. Na koberci byly vyšité růže i se stonky, trny a listy.
„Já bych se na něj zeptala babičky. Určitě o něm něco ví.“řekla Sára.
„Ne, ta sem nechodí.“prohlásila jsem.
„A co když jo?“zkřížila Sára ruce na prsou.
„Hele, radši jdem, pojď Bohouši.“rozhodla jsem a překročila jsem trám.
„Ale kde je Bohouš?“zeptala se Sára se strachem v hlase.
Já jsem se lekla a třikrát jsem obešla koberec. Bohouš nikde nebyl. Co teď?
„Kde je?“zeptala jsem se.
Sára pokrčila rameny.
„Děti, oběd! Pojďte rychle!“doléhal na půdu babiččin tlumený hlas.
Sára se chytla za pusu.
Ukázala jsem jí, aby šla a když jsem kolem ní procházela, zašeptala jsem jí do ucha: „Neboj, Miloš za chvíli přijde, jen nám chce nahnat strach, víš?“
Sára se usmála a kývla, asi to bude pravda.
„Kde je Miloušek?“ptala se babička u oběda.
Nevěděla jsem co říct. Nemohla jsem říct, že je na půdě, protože na ni se ve skutečnosti nesmělo. Babička ani neví, že na ní máme klubovnu.
„Není mu nějak dobře a nemá chuť k jídlu.“vyjelo najednou ze Sári.
„Ach tak, tak to se musím na něj jít podívat.“prohlásila babička a už se zvedala od stolu.
„Ne, babi, nejdřív se najez. On to vydrží.“řekla jsem jí.
„Ale ne, já mu donesu čaj a hned jsem zpět.“usmála se babička a už stoupala po schodech nahoru.
Já jsem se na Sáru zamračila a rozhodila jsem rukama, proč musela říkat zrovna tohle. Sára mi naznačila, že ji v tu chvíli nic jiného nenapadlo.
Za chvíli se babička vrátila a já už jsem si začala připravovat jinou odpověď.
„Ach, ten tam chudák leží. Zrovna spal. Asi mu vážně není dobře.“zavzdychala babička a posadila se ke stolu, aby dojedla oběd.
My se Sárou jsme se po sobě podívali, ale nic jsme neříkali. Rychle jsme dojedli rýži s omáčkou a už jsme upalovali nahoru. Jenže tam v Bohoušově posteli nikdo neležel. Byla prázdná, hezky ustlaná.
„Bohouši!“odvážila jsem se vykřiknout.
Chvíli nic, ale pak se z půdy vyhrnul Bohouš a hned spustil: „Hele holky, ten koberec je kouzelný. Já jsem do něj vlezl a najednou jsem se octl v mé posteli. Bylo mi hrozně špatně a na zvracení, ale pak jsem se zase octl v tom koberci.
Já jsem otevřela pusu dokořán, ale Sára už začala vyprávět, co se stalo u oběda.
„Mohli by jsme to zase zkusit.“navrhl Bohouš.
„Když já nevím, co když se už potom nevrátíme?“protestovala jsem, ale nakonec jsme to přece jen zkusili.
Sára si vlezla do koberce a mi jsme řekli, ať je v obývacím pokoji. A ona tam byla!
„Rychle zpět!“vykřikla jsem, protože babička zrovna domyla nádobí a šla do obývacího pokoje.
Sára se tak tak objevila zpět na půdě.
„Já bych chtěla sedět na slonovi.“vyřkla jsem své přání a najednou jsem na něm seděla. 
Byla jsem v Indii. Slon měl na sobě krásnou vyšívanou žlutou deku a na hlavě měl tu pěknou dečku se střapcem. Pod ním stál Ind a držel ho na vodítku.
„Kam to bude?“zeptal se mně Ind.
Já jsem ho chtěla trochu vyzkoušet a tak jsem řekla: „Domů, prosím.“
Ind se sice trochu zamračil, ale nakonec kývl a se slonem se rozešel. 

A dál už nevím co se stalo, protože jsem se probudila u mě doma v mé posteli. Takže všechno byl jen sen, žádné prázdniny nemáme a je leden.

KONEC


(Mucek)



Jak jste dobře pochopili povídka není ode mě ale je od členky mé skupiny na HPD.Toto je podstatně cena za tu soutěž že její povídka bude zveřejněna zde:-)